Výběr Ludmila Pelikánová. Přeložil Rudolf Mertlik. Hudba Karel Reiner
Recituje LUDMILA PELIKÁNOVA
Pražské dechové kvinteto (Jan Hecl — flétna, Miloslav Hašek — hoboj, Jiří Štengl — klarinet, Miloš Petr - lesní roh, Josef Slanička - fagot), Václav Mazáček a Oldřich Šatava - bicí nástroje
Realizace Jarmila Bezděková Hudební režie Jan Vrána
Zvuková režie ing. Jiří Svoboda (poezie) a Miloslav Kulhan (hudba)
Technická spolupráce a střih Jiří Očenášek
Nahráno v pražských studiích Lucerna (19. a 20. února 1969 - poezie) a Domovina (6. a 20. ledna 1969 - hudba)
Sleeve-note RUDOLF MERTLÍK
Supraphon 0 18 0760 F
I dnešní moderní člověk se musí ohlédnout zpět, chce-li zůstat oprovdu moderním člověkem 20. století. Zní to paradoxně, ale je tomu tak. Nelze si představit dnešního vzdělance, který by se zabýval jen dobou současnou a nezajímal se o nic, co bylo předtím. Vždyť i školy ve svém celku usilují o to, aby dnešní člověk měl představu o celé kultuře lidstva počínaje primitivním uměním jeskynního člověka a konče dejme tomu teorií relativity. Ale i tu dnešek předběhl.
Především poznáváním literárních památek (mám na mysli i ty nejstarší) vzniká pro dnešního člověka most, po kterém lze bezpečně přejít až do našich dnů a pochopit jejich složitou problematiku. A literární památky bývají reprezentovány jmény olbřímích géniů, že teprve zánik světa může zahladit jejich dílo. Mezi tyto giganty lidského ducha patří bezesporu i učený humanista Desiderius Erasmus Rotterdamský. Byl to duch universální, v práci neúnavný, skutečná hvězda své doby (lux mundi).
Erasmus se narodil asi roku 1469 v Rotterdamu. Již v mládí si neobyčejnou pílí osvojil bohatství myšlenek starých řeckých a římských autorů, a to byl především fond jeho hlubokých a rozsáhlých vědomostí. Ve čtrnácti letech osiřel a ztráta rodičů mu způsobila újmu na vzdělání, které musel přerušit a tím se o několik let opozdil. Pět roků strávil v emauzském klášteře, ale I tady se pilně věnoval latinským autorům. Když pak z kláštera vystoupil, dal se vysvětit na kněze. Roku 1496 se vydal na pařížskou universitu, ale tamní theologové ho svými scholastickými metodami nemohli uspokojit. Získal tam však mnoho oddaných přátel, zejména z Anglie, a na jejich prosby se rozhodl Anglii navštívit. Svou učeností a družnou, veselou povahou si opět rozmnožil počet přátel a příznivců a trvalou přízeň si získal i u samého královského dvora. Okouzloval celé okolí. Stejný obdiv pak sklízel v Holandsku a ve Francii.
Roku 1506 uviděl Itálií, po níž tak horoucně toužil. V Turíně se stal doktorem theologie. Navštívil i jiná universitní místa, až svou studijní cestu zakončil v Římě. S otevřenou náručí ho přijali nejen kardinálové, ale i sám papež Julius II.
Po třech letech se Erasmus vrátil do Anglie, kde byl právě povolán na trůn Jindřich VIII., Erasmovi zvlášť nakloněný. Obnovil opět přátelské vztahy s učenými anglickými humanisty, především s Tomášem Mórem, jemuž věnoval svou nesmrtelnou Chválu bláznivosti. Byl jmenován doktorem v Oxfordě a Cambridži, kde se stal profesorem řečtiny a theologie. Brzy však Erasmus pocítil, že se mu při všech tak vynikajících poctách nedostává pravé volnosti a samostatnosti. Proto přijal ochotně roku 1516 pozváni od Karla V., aby přesídlil k jeho dvoru do Brabantu. Tam se stal Erasmus královským radou se stálým platem, avšak bez jakýchkoli služebních závazků, takže se mohl úplně věnovat vědecké práci. Od této chvíle jeho sláva nezadržitelně rostla a soudobí učenci se na něho dívali jako na knížete všech vzdělanců. Erasmus se skutečně stal nejslavnějším mužem v celé Evropě. Od té doby se o jeho přízeň ucházely mocnosti světské i církevní. Po roce 1521 se Erasmus usadil v Basileji, kde ve slavné tiskárně Frobenově vydával klasiky a církevní autory. K tomu si získal nejučenější filology všech národů. Jeho důvěrným přítelem a spolupracovníkem byl i náš humanista Zikmund Hrubý z Jelení.
Reformační vlna, šířící se západní Evropou, připravila Erasma o potřebný klid k práci. Sám svými svobodomyslnými názory toto hnutí vyvolal, ale pak se obával jeho následků. Obě strany se snažil pohnout k smírnému vyrovnání, až nakonec (donucen okolnostmi) zaujal stanovisko proti Lutherovi. Reformační převrat v Basileji ukončil pak i jeho pobyt v tomto městě. Teprve na sklonku života získal Erasmus opět klid a mohl se vrátit k práci, ale zanedlouho zemřel (12. 7. 1536).
Erasmova neobyčejně rozsáhlá činnost se týkala tří vědních oborů: filologie, filosofie a theologie. Nejvíc slávy sklidil na poli filologickém vzorným vydáváním řeckých a latinských autorů. Jeho spisy filosofické a theologické ponecháme mimo náš zájem (jeho dílo bylo posmrtně vydáno v 10 svazcích) a povšimneme si jeho nejproslulejšího dílka, Chvály bláznivosti.
Chvála bláznívosti (Mórias enkómion) vznikla roku 1509 cestou při Erasmově návratu z Itálie do Anglie. Sám autor o tom říká ve věnování Mórovi: Když jsem se v nedávných dnech vracel z Itálie do Anglie, nechtělo se mi promarnit celý ten čas... v jalovém tlachání, jež je tak protivné Múzám. Proto jsem raději chvílemi buď uvažoval o našich společných vědeckých zájmech, nebo jsem ve vzpomínkách zalétal ke svým rozmilým a učeným přátelům, které jsem tu zanechal. Z nich jsem nejčastěji v duchu zřel tebe, můj drahý Móre. Třebaže jsem vzpomínal v dáli a no vzdáleného, přece mi bylo tok, jako bych se nepřítomen stýkal s přítomným. A nad tento styk s tebou, přísahám, jsem nikdy v životě nepoznal nic rozkošnějšího ... Dostal jsem nápad, abych složil žertovnou chvalořeč na Bláznivost... Předpokládal jsem, že tato hříčka mé vtipnosti přijde ti obzvláště vhod, poněvadž máš značné zalíbení — nemýlím-lí se — v takovýchto a podobných žertech, mají-li ovšem ducha a vtip; jakož vůbec k celému lidskému životu se stavíš tak říkajíc „s úsměvem Démokritovým". Ačkoliv totiž na jedné straně tvůj geniální duch tě staví nesmírně vysoko nad průměrnost ostatních lidí, přece na druhé straně úžasná roztomilost tvé povahy a tvá ochota ti umožňují, že dovedeš s každým jednat jako prostý člověk a to zcela nenucené...
Čtenář už na těchto několika řádcích pozná, jaký byl Erasmus skvělý stylista — a vyčte z nich i jeho krásné vlastnosti. Ty všechny prostupují i jeho pověstné dílko, které bylo v takové oblibě, že za jeho života vyšlo sedmadvacet-krát. Předně mějme na mysli, že slova bláznivost, bláznění, blázen mají u Erasma nesmírně široký význam. Jsou v nich zahrnuty všechny lidské chyby, slabůstky, pošetilosti, všechna směšná přání, marná pachtění, úskočná jednání, domýšlivosti, panovačnost, obmyslnost, zlé taškářství, zloba, vášně, chtíče atd.; Erasmus si bere na mušku lidské stavy, a to nejen duchovenstvo, vojáky, mocnosti světské i církevní, ale i suché intelektuály, jejich studené trudomyslné duše, které nedovedou náležitě užívat vzácného koření, totiž vtipu, smíchu a rozkoše v nejširším smyslu. A což teprve jak šlehá školometské kritiky, literáty a literární historiky i hašteřivé mudrlanty! Přes všechnu ostrost a jízlivost je však Erasmův ironický výsměch lidský, nepovýšenecký, ne-urážlivý, smířlivý, odpouštějící. Právem si však položil referent v LN otázku, jak je možné, že Chvála bláznivosti spatřila světlo světa za církevní i světské cenzury — vždyť papež a vatikánští jemnostpáni jsou tu líčeni jako tlupa darebáků a dočasní vládcové světa jakbysmet!
Erasmus nepředpokládal, že svým kouzelným dílkem pře-vychová lidstvo. Ale dokázal aspoň jednu věc dokonale: že nemůže být nikdy milován člověk, jehož kožená nehybná tvář se neumí rozveselit smíchem a že je k ničemů i morous, který si čas od času nedovede zabláznit. Humor a vtip je kořením života a smysl pro něj je znakem_ velkorysosti. A kdo tuto velkorysost nemá, stává se žlučovitým tyranem sobě i svému okolí - a proto právě jemu platí Erasmův výsměch.
RUDOLF MERTLIK
